Velikonoční pohádky

O Elfince a ztraceném zajíčkovi

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Elfinka. Nazlobila babičku a rozhodla se, že uteče. Utíkala tak dlouho, až se dostala do lesa, před kterým byla značka „Strašidelný les“. Elfinka si jí ani nevšimla a šla dál do velmi hlubokého lesa. Slyšela samé skřeky, dupání, šeptání a začala se bát. Nejraději by byla co nejdál od toho divného lesa, ale vůbec nevěděla, kudy přišla. Tak se rozbrečela. Brečela velmi dlouho, ani si nevšimla, že se vedle ní uvelebil zajíček. Zajíček na ni promluvil: „Ahoj. Jak se jmenuješ?“ Elfinka sebou trhla a odpověděla: „Já jsem Elfinka. A ty jsi kdo?“ „Zajíček Chlupáček. Ztratil jsem se a vůbec nevím, kudy se z tohohle lesa dostanu. Co kdybychom byli kamarádi a hledali společně cestu pryč?“ řekl Chlupáček zvesela. Elfinka zapřemýšlela a pak řekla: „Tak, ano. Budeme nejlepší kamarádi a společně najdeme cestu ven!“ A tak se vydali na cestu uzoučkou cestičkou, ale nakonec se museli zeptat staré a velmi moudré sovy. A ta jim řekla: „Ano, ano. Zase někdo zabloudil. Pomohu vám, ale ne moc. Jděte po té rovné cestičce. Dovede vás do Bublové vesničky, ale dál vám neporadím. Hu hú, hu hú.“ „Děkujeme, paní sovo“, řekl zajíček a vydali se s Elinkou po cestičce, kterou jim poradila sova. Šli hodně dlouho, dokonce se i setmělo. Šli přes kopce a louky, skákali přes potůčky, až se dostali k Bublové vesničce. Tam už Elfinku vyhlížela babička a když viděla, že jde i se zajíčkem, byla moc ráda, že se Elfinka vrátila. Dala jí buchty, i zajíčkovi, nalila jim čaj a Elfinka začala vyprávět o všem, co s Chlupáčkem zažili. Potom se Elfinka zeptala babičky, jestli by Chlupáček mohl bydlet s nimi. Babička svolila a všichni šli spát.

Pohádka o velikonočním zajíčkovi

Byl jeden zajíček a ten se těšil celý rok na Velikonoce. A bodejť by ne, když byl velikonoční! Jednou si chtěl namalovat kraslice, ale neměl vajíčka. Jeho kamarádka mu poradila, ať jde k tetičce slepičce. Vydal se tedy k ní a ona mu řekla: „Já ti dám vajíčka, když mi přineseš od sedláka Pepy obilí.“ Doskákal k sedlákovi a prosí o hrstku obilí. „Dám ti obilí, pokud mi přivedeš zatoulaného psa, aby mi tady pomohl hlídat.“ Přivedl psíka Fíka a sedlák mu dal obilí. Jím nakrmil slepičku a ta mu dala vajíčka a se svojí kamarádkou namalovali krásné kraslice a užívali si poklidné velikonoční svátky.

O velikonoční kraslici

Bylo nebylo, za dalekými lesy a vysokými horami se rozprostíralo městečko zvířátek. Jednoho krásného dne se zvířátka rozhodla, že si pro radost ozdobí vajíčka. Domluvili se, že slepice vysedí vajíčko. Šli tedy poprosit slepici o vajíčko a ta jim odpověděla: „Až dostanu pěknou zlatou pšenici!“ Zvířátka tedy běžela na pole pro pšenici a když se vrátila ke slepici s klasem, slepice řekla: „Ujednáno, přijďte si pro vajíčko zítra ráno!“ Druhý den, když vyšlo slunce a všichni ještě spali, už měla slepice snesené vajíčko, které pak mohla dát zvířátkům. Vajíčko bylo hromadně ozdobeno a vystaveno jako trofej umění. Náhle se však z vajíčka vyklubalo malé žluté kuřátko a uteklo zvířátkům i se skořápkou.

Od té doby slaví zvířátka Velikonoce každý rok!