O Smolíčkovi Pacholíčkovi

Byl jednou jeden malý Smolíček pacholíček a ten bydlel u jelena, který se o něj staral. Vždy, když chodil jelen na pastvu, varoval Smolíčka, ať nikomu neotevírá. Smolíček vždy poslechl. Jednou, když se zase jelen pásl na pastvě a Smolíček zůstal sám doma, ozvaly se za dveřmi líbezné hlásky:

„Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček ale poslechl jelena a neotevřel. Když se vrátil jelen z pastvy, všechno mu vyprávěl. Jelen pravil: „To je dobře Smolíčku, že jsi neotevřel. To byly zlé jeskyňky, které by tě unesly do své jeskyně. Nikdy jim neotevírej!“
Druhý den, když byl jelen opět na pastvě, se za dveřmi znovu ozvalo:

„Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček pamatoval na rady jelena a jeskyňkám neotevřel. Ty se ovšem jen tak nevzdaly, stály za dveřmi a na Smolíčka naléhaly, prosily, stěžovaly si na to, jaká je venku zima a kdesi cosi. Zkrátka prosily a prosily, až jim Smolíček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. Jenže to neměl dělat! Jeskyňky strčily do dveří dva dlouhé prsty, pak celou ruku a pak rozrazily dveře, vzaly Smolíčka a už s ním utíkaly pryč.
Smolíček začal zoufale volat:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Smolíčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Naštěstí jelen se pásl nedaleko, a tak Smolíčka uslyšel, přispěchal za ním a zlým jeskyňkám ho vzal a odnesl zpátky do chaloupky. Tam znovu Smolíčka pacholíčka varoval a ten mu musel slíbil, že už v žádném případě neotevře jeskyňkám, i kdyby prosily sebevíc. Smolíček to slíbil. Pár dní měl od jeskyněk klid, ale za několik dní se objevily znovu a začaly svým líbezným hláskem znovu přemlouvat Smolíčka:

„Smolíčku, pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Smolíček se ale nedal. „Ne, vy jste zlé jeskyňky a unesly byste mě do své jeskyně. Já vám neotevřu.“ „Neunesly bychom tě, Smolíčku, a i kdybychom tě vzaly s sebou, tak u nás by ses zle neměl. U nás je spoustu jídla, byly bychom na tebe hodné…“ Jeskyňky tak dlouho přemlouvaly Smolíčka, až se jim opět povedlo Smolíčka přemluvit k tomu, aby jim otevřel. Jenže jeskyňky opět vzaly Smolíčka pacholíčka a utíkaly s ním pryč.
Smolíček znovu zoufale volal na jelena:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Smolíčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Jenže tentokrát se jelen pásl daleko a jeskyňky neslyšel. Ty Smolíčka dovlekly až do své jeskyně, kde ho zavřely do malé místnůstky a začaly si ho vykrmovat. Chtěly, aby co nejrychleji nabral na váze a ony si mohly Smolíčka upéct.
Smolíček pacholíček prosil jeskyňky, ať ho nechají být, plakal, naříkal, ale nebylo mu to nic platné.
Jednoho dne jeskyňky usoudily, že už Smolíčka vykrmily dost a že si ho upečou. Připravily si ho a nesly ho k peci. Tu Smolíček ještě jednou začal z plných plic volat:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Smolíčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Naštěstí ho jelen zaslechl, přiběhl, jeskyňkám ho vzal a odnesl ho zpátky domů. Tam Smolíčkovi pořádně vyhuboval. Od té doby už Smolíček pacholíček nikdy zlým jeskyňkám neotevřel.